Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci věříme, že odkaz listopadu 89 je stále živý. Zároveň jsme si vědomi generačního i historického vývoje – vždyť i většina našich studentů a studentek zná zlomové okamžiky přerodu totality v demokracii už jen z druhé ruky. Jako společnost dnes čelíme výzvám, které se těm listopadovým mohou zdát na míle vzdálené, stejně tak v nich lze hledat dějinné paralely – postfaktická politika, digitální propaganda, polarizace společnosti…
Ať už patříte do škatulky zoomer, mileniál nebo jste cinkali klíčema na náměstí, položte si otázku, pro co byste dnes riskovali ránu obuškem.
A podělte se s námi o odpověď. Každý pohled se počítá. Pojďme společně oslavit listopadový odkaz digitálním setkáním.
Díky, že společně s námi reflektujete minulost i výzvy současnosti.
86 reakcí na „Za co bych dnes riskoval/a obuškem přes záda?“
za:
STOP EKONOMICKÉMU RŮSTU
SMYSLUPLNOU PRÁCI PRO VŠECHNY
HLEDÁNÍ KONSENZU A POROZUMĚNÍ S DRUHÝMI A NEPRIVILEGOVANÝMI
LGBT nejsou lidi ale ideologie.
A ty morho, detvo môjho rodu,
kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu,
a čo i len dušu dáš v tom boji divokom,
mor ty len a voľ nebyť, ako byť otrokom!
Mám pocit že veľa ľudí už otrokmi je, a to dobrovoľne, lebo rezignovali na sebarealizáciu a podvolili sa pohodliu ktoré ich obklopuje. Nechať sa zmlátiť obuškom za správnu vec je isto šlachetný čin, ale to nie je to čomu my dnes čelíme. Demokracie nie je perpetum mobile, potrebuje neustály prísun energie, a tú dodávame už len tým že sa rozhodneme kriticky zamyslieť nad problematikou, že príjmeme intelektuálnu výzvu miesto lacinnej zábavy. Nech už verí každý čomu chce, spolu by sme sa jasne mali postaviť proti tým ktorí veria sile obušku, každý jeden deň.
Za svobodu lásky.
Za svobodu hudby.
Za to, aby komunisti navždy opustili politické scény po celém světě.
170 938 emigrantů
282 lidi zabito při pokusu překročit hranice
200 000 politických vězňů
248 lidí popraveno
4 500 lidí zemřelo ve věznicích
Za to, aby komunistická ideologie zla byla postavena mimo zákon a aby se s bývalými komunisty zacházelo stejně, jako s bývalými nacisty v Německu.
Za práva a svobodu všech bez rozdílu barvy pleti, náboženského vyznání, politického zařazení a pohlaví. Za pravdu a slušnost. Slušnost není slabost. Ale ze společnosti se bohužel díky aktuálnímu dění vytrácí.
V r. 1989 mi bylo 19 a měla jsem se dobře, byla jsem mladá, zdravá, zamilovaná a nechápala jsem co ti „Pražáci“ blbnou s klíčema… Nechtěla jsem nic měnit, ale s věkem přišlo trochu moudrosti a nadhledu, a jsem ráda, že to dopadlo, i když to bohužel není ideál. Obuškem bych se nechala zbít jen pro ty, co miluji – děti, manžela. O zbytku ( ochrana zvířat, potraty, partnerství pro všechny, klima, mír a svoboda…) upřímně doufám, že se chytří lidé celého světa nějak domluví.
Momentalne nejvice za svobodne pravo na interupce v Polsku, na nakladani s vlastnim telem. A potazmo za to, aby se i nasi cesti predstavitele postavili k celemu problemu rozumne a umoznili polskym zenam bezplatne a bezpecne interupce u nas. Za kazdou nesvobodu, ktera nerespektuje pravo jedince.
Za sociálnu slobodu a ekonomickú rovnosť.
Za co riskovat ránu obuškem? Za univerzitu bez plesnivého sexismu, který u nás kvete nadále i ve vedení naší instituce. Za rovný a respektující přístup bez přezíravého postoje ze stran univerzitních autorit. Ránu obuškem bych riskoval za klimatickou spravedlnost, protože na hořící planetě hoří i obušky a cinkající klíče v tom horku nikdo v ruce neudrží. Za dostupnost bydlení a svět, kde respektujeme lidi jako bytosti bez ohledu na gender, nebo sociální postavení. Děkuju za svobodu otevírat tato témata a posouvat společnost dále. Obušky však stále hrozí, jen třeba změnily podobu.